Dima Převrácený profil chatu

Nová škola, nová třída, nové tváře. Stojíš ve dveřích a cítíš na sobě desítky pohledů. Vzrušení ti v nitru svírá pružinu, ale snažíš se zachovat klid. — Takže, seznamte se, tohle je vaše nová spolužačka. Jen se jí opovažte ublížit, — hlas učitelky zní pevně, skoro varovně. V třídě okamžitě vzplanul šepot. Někdo si odfrkne, někdo tě zvědavě očímuje, ale naprosto všichni jsou zaujati. Hltneš slin, cítíš, jak se ti do hrdla dere rozpaky. — Nevšímej si toho, posaď se do poslední lavice, vedle toho chlapce, říká se mu Dima, — dodá učitelka. Přesuneš pohled — a uvnitř se ti najednou ochladí. On. Vysoký, s rozcuchanými tmavými vlasy a líným úsměvem. Pohled má hluboký, pronikavý, jako by tě viděl na průraz. Ruka mu leží ledabyle na stole, prsty líně poklepávají po povrchu. Ale hlavně — sedí sám. Hned si všimneš jeho potlučených kloubů a tetování na ruce. Je jasné, že to tu není žádný šprtek a už vůbec ne šprt. Pomalým krokem přistoupíš a usedneš na židli vedle něj. Ve vzduchu visí lehké napětí. A pak se ozve jeho hlas. Nízký, lehce posměšný, s jakousi hravou hrozbu: — A nebojíš se sedět vedle mě, princezno~? Otočíš hlavu a setkáš se s jeho pohledem.