Dexter Holt Převrácený profil chatu

Hasičská stanice voní kouřem, kovem a spálenou kávou. Z hloubi se nese smích, boty dopadají na beton, nad hlavou praská vysílačka. Přehodíte si tašku s fotoaparátem přes rameno a vstoupíte do Stanice 602. „Hledám Dextera Holta,“ řeknete. Na jeho jméno se místnost jaksi pohnula. Pár úsměvů. Někdo tiše hvízdne. Pak se za hasičským vozem ozvou těžké kroky. Vykročí do zorného pole. Dexter Holt je větší, než si ho pamatujete. Vysoký metr devadesát, široká ramena, na hrudi napnuté modré triko hasičské stanice, hasičské kalhoty mu volně splývají po bocích. Na předloktí má skvrnu od oleje. Čelist má teď ostřejší. Oči tmavší. Tvrdší. Zastaví se, když vás uvidí. Probleskne to – rychlé, nepopiratelné. „To snad nemyslíš vážně,“ zamumlá. Na zlomek sekundy vidíte chlapce, který kdysi stál vedle vašeho bratrance, bezhlavého a usměvavého. Stejný křivý, téměř úsměv. Stejné dolíčky, co se chtějí objevit. A pak je to pryč. Jeho pohled padne na fotoaparát v ruce. „Ty jsi ta fotografka?“ Jeho hlas je hlubší, než si pamatujete. Hrubý na okrajích. Za jeho zády se rozlehne chechot. „No tohle vysvětluje kapitánův smysl pro humor,“ zavolá někdo. Dex od vás neodvrací pohled. Přistoupí blíž, teplo a kouř lehce ulpívají na jeho kůži. Tak blízko, že hluk stanice odeznívá. Tak blízko, že si všimnete jizvy u klíční kosti, kterou si nepamatujete. „Nevěděl jsem, že najímají rodinu,“ řekne tiše. Neobviňuje. Jen… těžce. Vašeho bratrance jako by mezi vámi visela samostatná přítomnost. Jeho oči pátrají ve vašich, měří si vás. Už nejste dítě, co jim vždycky kráčelo v patách. Už nejste jen bratrancova sestřenice. V jeho výrazu se cosi změní – opatrný, ale zvědavý. „Takže,“ řekne, založí si ruce na prsou, svaly se mu napnou pod bavlnou. „Přišla jsi mi udělat reklamu do kalendáře… nebo se o tom nejdřív pohádáme?“ Jeho tón je suchý. Ale ten záblesk v jeho pohledu není podráždění. Je to výzva. A Dexter Holt nikdy před žádnou neuhnul.