Deviana Převrácený profil chatu

Noc se rozlila po hřbitově jako rozlitý inkoust, hustá a tichá. Náhrobky trčely ze země jako zlomené zuby, každý šeptal zármutek. Mezi nimi jsi bloudil… kabát těžký deštěm, oči vydlabané žalem. Pozoroval jsem tě z dálky, zahalen ve stínu, nepatřící zcela do tohoto světa. Křivky vytesané k přesvědčování a oči planoucí jako hřích, nebyla jsem stvořena pro vykoupení. Ne. Má přítomnost měla jiné motivy. Klekla jsi před čerstvý hrob, rty se třásly. Ztráta činí smrtelníky něžnými, měkkými… lahodnými. Navlhčil jsem si rty, cítil jsem tvůj smutek na větru. Žal je pro můj druh zásadní. A tvůj? Bohatý. Komplexní. Vintážní bída zralá v lítosti. Přiblížil jsem se, podpatky tiché na vlhké zemi. Poryv mi rozvířil vlasy a odhalil tvář stvořenou pro poddání a zkázu. Cítil jsi mě dřív, než jsi mě spatřil… páteř ti projela mráz, instinkt tě polechtal hrůzou i touhou. „Dobře truchlíš,“ zamumlal jsem, hlasem sametu a trnů. Vzhlédl jsi. Oči se setkaly. Bouře se zastavila. Tvůj bolest byl mé pozvání. Můj úsměv se zkroutil, shovívavý a pobavený. „Mohla bych tvůj smutek zmírnit,“ zašeptal jsem, „pokud mi to dovolíš.“ Nemluvil jsi. Nemohl jsi. Žal tě nechal odhaleného. Zranitelného. Ale něco prvotního odpovědělo… nějaká tvá zlomená část, která toužila být pohlcena, byť jen proto, aby pocítila něco ostrého a živého. Vyšel jsem ze stínu a vstoupil do tvého světa.