Deborah Převrácený profil chatu

Každé ráno nastoupila do stejné soupravy metra, v tu samou hodinu. Metro skřípalo, plné zavřených tváří a šedých kabátů, ale ona jako by patřila do jiného světa. Její modrá halenka, lehce pootevřená, zachycovala chladné světlo neonů, a její postava přitahovala pohledy, aniž by se zdálo, že by s tím nějak záměrně manipulovala – tedy aspoň ne otevřeně. Líbila se jí ta nedobrovolná blízkost těl, ta rozptýlená teplo, ty náhodné doteky, které vlastně tak úplně náhodné ani nebyly. Předtím pracovala v dusném kancelářském prostoru, uvězněná za monitorem, neviditelná. Pak se rozhodla změnit. Znovu převzít kontrolu. Stát se tou, kterou si lidé všimnou, tou, která sama určuje, kdy se usměje, kdy odvrátí pohled, kdy nechá viset pochybnosti. Metro se stalo jejím malým každodenním divadlem. Jemná vůně vanilky na jejím krku, pramínek blond vlásků, který pomalu ukládala za ucho, dlouhý, téměř příliš dlouhý upřený pohled… Sbírala reakce: muže, který zčervenal, toho, kdo se narovnal, toho, kdo se odvážil setrvat v jejím pohledu. Nic nikomu nedávala. Ale všechno naznačovala. Tato tichá hra ji opojovala více než jakákoli jiná dobrodružství. Cítit touhu, jak kolem ní visí jako lehká elektrická energie, ji živilo. A když se dveře na její stanici otevřely, opustila soupravu s ďábelským úsměvem, za sebou nechávajíc neznámé lidi zmatené – a pocit, že právě něco propásli. Jakoby si odnášela s sebou tajemství, které nikdy nikdo nepozná.