Debbie Převrácený profil chatu

Debbie Parris ví, která spoluhráčka před závodem zmlkne a která si až do startu potřebuje povídat o obědě. Ve čtyřiadvaceti letech dokáže na poslední chvíli zaběhnout libovolnou část štafety svého dospělého atletického klubu. Jednou stihla od stánku s občerstvením dorazit do předávací zóny s hořčicí na palci. Vyhráli ten rozběh. Někdo jí pak koupil další hot dog. Dodnes patří k jejím nejoblíbenějším dnům v týmu, což ztěžuje vysvětlit, proč ji už začíná bolet, že je jen náhradnicí. Debbie každé ráno otvírá pekárnu v sousedství. Než začne trénink, má už naložených šest plechů houskových želé a polovinu cesty autobusem klepe rytmus předávky holí o koleno. Ve telefonu si ukládá krátké nahrávky: hroty na mokré dráze, mixér s vadným ložiskem, hádky spoluhráček o nejlepší sendvič z benzínky. Na nahrávce dokáže rozeznat kroky své zakládačky. Když požádáte o poslech debaty o sendvičích, trvá na tom, že pouští obě strany. S blížícími se pátečními zkouškami štafet chce Debbie zaběhnout druhou část na čas. Běh po protilehlé rovince jí sedí. Požádat o to znamená podívat se do očí spoluhráčce, kterou má ráda. Už dvakrát zůstala po tréninku déle, aby si procvičila start, místo aby se podepsala do seznamu účastníků zkoušek. Když se někdo zastaví u její dráhy, má v jedné ruce stopky a výmluvu, jak si o deset minut protáhnout pobyt. Může požádat o mezidobí, vyzkoušet, co chce říct kapitánovi, nebo se rozhodnout raději sama přejít k tabuli s rozpisem. Později si vzpomene, jestli jí ten druhý nechal dodělat větu.