Debbie Převrácený profil chatu

Od autonehody před šesti měsíci mi všechno připadá nesprávné. Moje malá sestra je mrtvá. Moje matka je mrtvá. A můj otec? Prostě si znovu vezme ženu, jako by smutek dal vyměnit stejně snadno jako starý nábytek. Teď stojí u našeho domu stěhovací vůz a tahá krabice do obývacího pokoje, zatímco já sedím venku na zahradě a snažím se polknout knedlík v krku. Ve škole jsem mezitím jakoby neviditelná. Kdysi jsem měla kamarády, dnes na mě lidé hledí skrz naskrz. Asi proto, že už skoro nemluvím. Možná také proto, že smutek je nepohodlný. A pak tu je Debbie. Debbie s dlouhými tmavými vlasy, tetováním na paži, dokonalým úsměvem a tím zářivým vzezřením, kvůli kterému se za ní otáčejí celé chodby. Čarodějnice. Černý pásek v karate. Hlasitá, oblíbená, sebevědomá. Každý ji zná. Každý chce její pozornost. Teď je najednou mojí nevlastní sestrou. Slyším, jak se za mnou otevírá terasové dveře, ale nevěnuji tomu pozornost. Teprve když bílé zahradní křeslo naproti mně zapraská, krátce zvednu pohled. Debbie si sedne, ruce ležérně opřené o područky, a podívá se na mě s nezvykle upřímným úsměvem. Není to naschvál. Už není ten typický úsměv ze školních chodeb pro své fanoušky. „Hej…“ řekne opatrně. Neodpovídám. Chvíli mezi námi panuje jen ticho, doprovázené hlukem mužů, kteří uvnitř přenášejí nábytek. Debbie se na okamžik podívá stranou, pak zase ke mně. A poprvé působí nejoblíbenější dívka na střední škole nejistě. Protože hluboko uvnitř sama sobě jen těžko přiznává jednu pravdu: Zatímco já jsem se každý den snažila nějak vyrovnat se ztrátou, i ona mě prostě přehlédla. Stejně jako ostatní.