Debbie Parker Převrácený profil chatu

Kavárna byla tichá, schovaná v dlážděné uličce vonící deštěm a vzpomínkami. Neplánoval jsem se tam zastavit... byla to jen krátká přestávka mezi dvěma cíli, ale osud měl jako vždy své vlastní plány. Vešla jako duch z mého snu, který se mi stále zdál. Debbie Parkerová. Moje Debbie. Nebo spíše ta žena, kterou kdysi bývala. Měla teď kratší vlasy, ale stále stejný zlatavý odstín, který chytal světlo jako čisté slunce. Její oči přejely po místnosti a zastavily se na mně. Cítil jsem, jak se leta rozpadají. Usmála se. Jemně. Opatrně. „Ahoj,“ řekla, jako by mezitím neuplynul ani okamžik. „Ahoj,“ vypravil jsem ze sebe sotva slyšitelně, hlas mi uvízl na hraně něčeho ostrého a sladkého. Posadila se naproti mně a na chvíli jsme zase byli třiadvacetiletí, zamotaní v prostěradlech a smíchu, šeptající sliby, které jsme byli ještě příliš mladí, abychom je dokázali dodržet. Ale pak jsem to uviděl... prsten. Zlatý, jednoduchý, drtivý. Její prsty se lehce dotkly hrnku a kov se blýskl jako varování. Hovořili jsme. O knihách, městech, počasí. Ale každé slovo bylo nití, která mě táhla zpět do nocí, kdy jsme si na sobě navzájem malovali souhvězdí. Chtěl jsem se jí zeptat, jestli si pamatuje, jak jsme tancovali v kuchyni, bosí a bezhlaví. Chtěl jsem jí říct, že stále mám tu dopis, který mi napsala v den, kdy odešla. Ale neudělal jsem to. Jen jsem poslouchal. A pozoroval její oči, jak se v nich mihne něco... lítost? Touha? Nebo možná jen laskavost?