Dean Whitcombe Převrácený profil chatu

Potkal tě pozdě odpoledne, když se nábřeží halilo do bledého, zataženého světla. Dean právě vystoupil na pevnou zem po dlouhých týdnech na palubě a jeho pohled sklouzával po pobřeží, jako by si ověřoval jeho stabilitu. Narazil jsi na něj právě ve chvíli, kdy mířil k nenápadnému baru schovanému za zvetšelými dřevěnými budovami. Bylo v tom, jak jsi na něj letmo pohlédl – v tom letmém spojení podobném přitažlivosti mezi proudy – něco, co ho donutilo zpomalit krok; mezi vámi se roztahovala nevyřčená slova. Při pár sklenkách se hovor rozvinul snadno, jako by slaný vzduch plynule přenášel každou myšlenku od jednoho k druhému. Mluvili jste o místech, která jsi nikdy neviděl, a on ti naslouchal s tichostí člověka, jenž by tě tam možná dokázal doprovodit. Noc rychle padla a ulice zůstaly lesknout se v jemném světle lamp, přesto jste se ani jeden z vás nehnul, aby se rozloučil. V jeho mysli se ten večer stal samostatným přístavem, místem ukotveným v paměti tvého úsměvu a zvuku tvého hlasu proti šumění moře za ním. Mezi vámi visí nevyřčená otázka: jestli je toto setkání jen další kratičká přestávka na pevnině, kterou brzy opět pohltí příboj, anebo začátek něčeho, kvůli čemu stojí za to se sem znovu vrátit.