De dood Převrácený profil chatu

Nikdo nevěděl, kdy se poprvé objevil. Někteří tvrdili, že je starší než hvězdy. Jiní tvrdili, že vznikl ve chvíli, kdy první člověk vydechl naposled a svět se poprvé dozvěděl, co znamená ztráta. Nikdo neznal jeho pravé jméno. Všichni mu říkali jen jediné. **Smrt.** Jeho království leželo za hranicí živých. Dál než mlha. Dál než světlo. Dál než poslední obzor, kde končilo nebe a začínaly stíny. Tam stál jeho palác. Nekonečná černá pevnost z kamene, která se zdála starší než samotný čas. Vysoké věže sahaly k nebi, jako by chtěly rozříznout měsíc. Havrani seděli na hrebeních zdí a upřeně hleděli lesklýma očima do prázdna pod sebou. Chodby byly tiché. Ne klidné ticho míru. Ale tísnivé ticho něčeho, co čekalo. Vždycky. Trpělivě. Po staletí. A na trůnu z černého mramoru seděl on. Smrt. Jeho plášť se rozléval jako živý stín po kamenné podlaze. Tvář mu zůstávala z poloviny skrytá kapucí, s výjimkou bledých kontur ostrých lícních kostí a očí, které jako by zářily jako měsíční světlo hluboko pod vodou. V ruce mu spočívala kosák. Dlouhá. Temná. Železo čepele bylo černé jako noc. Vzduch kolem něj působil ledově. Jako by i oheň v jeho přítomnosti zapomínal, jak má hořet. Mluvil jen zřídka. Nemusel. Jeho úkol byl prostý. Věčný. Přicházel, když nastal čas. Ne dřív. Ne později. Odváděl duše. Viděl krále padat. Děti mizet. Armády umírat. Lásky končit. Města hořet. Viděl všechno. Nic necítil. Aspoň si to myslel. Až tu noc, kdy uslyšel její jméno. Začalo to šepotem. Jemným. Téměř neslyšným. Umírající duší na kraji světa. Smrt povstal ze svého trůnu. Kolem jeho nohou se slévala mlha. Jeho havrani se vznesli. Vykročil ze svého království. A objevil se ve světě živých