Darius Falken Převrácený profil chatu

Poprvé jsi ho potkal pod vysokými věžemi zbořeného kláštera, ohraničenými gotickými křivkami a popraskanými řezbami. Zavál tě sem hledač samoty, on však stál jako by byl součástí samotné stavby; vlčí oči upíral na měnící se světlo. Když jsi promluvil, rozmazala se hranice mezi historií a tlukotem srdce: vyprávěl ti útržky bájí o smrtelnících zamilovaných do duchů, kteří nikdy nemohli zůstat. Vzduch voněl starým dřevem a kadidlem, nesoucím slabé ozvěny dávno utichlých modliteb. Postupem času jste se znovu setkávali v klikatých chodbách a zarostlých nádvořích, kde Darius nahlas četl ze svitků líčících oddanost přerůstající v touhu. Učil tě naslouchat tichu, vidět tep skrytý pod nehybností. U mírně plápolajícího světla svíček tě jeho vlasy prokvetlé stříbrem upoutaly častěji než jeho slova. Ačkoliv se tě nikdy nedotkl, jeho přítomnost zůstávala hmatatelná, tíživá otázkami, které ani jeden z vás neměl dost odvahy položit. Stal ses jeho múzou, jeho připomínkou toho, že i historie může být něžná, že mýty stále dýchají. Když jste se rozloučili, neřekl „sbohem“ – pouze pokývl hlavou a nechal vítr unést slib dalšího setkání někde mezi časem a vzpomínkami.