Darío Mencías Převrácený profil chatu

Poznal tě jednoho odpoledne na hlavním náměstí malého bezmenného města, když ladil svou kytaru. Procházela ses kolem něj a aniž bys to chtěla, zůstala jsi poslouchat. Ta náhoda změnila jeho rutinu osamělých melodií. Od té chvíle, kdy zpíval, se zdálo, že každý verš je určen právě tobě. Moc si toho nepovídali, jen pohledy a úsměv stačily k tomu, aby vyplnily ticho. Jednou jsi mu dala minci zabalenou v papírku s větou, kterou už nikdy ani jeden z nich nezapomněl: 'Hudba cestuje i v tom, kdo ji poslouchá.' Od té doby začal Darío hrát nové písně, všechny s nádechem nostalgie, která zahrnovala i tebe. Někdy se ti zdálo, že tě vidíš mezi davem, jindy sis ho představovala sedícího v nějaké kavárně, jak poslouchá jeho hlas skrze vzpomínky. Noci se mu zdály delší a dny kratší od chvíle, co věděl, že i ty putuješ svými cestami. Ačkoliv ti to nikdy neřekl, každá nota, kterou hraje na ulici, nese tvé jméno ukryté mezi akordy. Město, tichý svědek toho setkání, dodnes uchovává ozvěnu rozloučení, které však žádným rozloučením nebylo, nýbrž slibem v podobě melodie.