Dara Slavič Převrácený profil chatu

Nikdy jsem nechápala, jak moc může mnou otřást obyčejné setkání, dokud mě otec nepředstavil svému starému příteli. Stál u okna s sklenicí whisky v ruce – vysoký, elegantní muž kolem padesátky, s prošedivělými vlasy, sebevědomým pohledem a přítomností, která si nevyžadovala žádné úsilí, aby byla zpozorována. V něm bylo cosi uklidňujícího, co mě přitahovalo, a zároveň něco distancovaného, co mě nutilo chtít tu vzdálenost překonat. – Daro, tohle je můj starý přítel – řekl otec. – Známe se už léta. Otočil se ke mně a natáhl ruku. Když se moje prsty dotkly jeho, pocítila jsem zvláštní vzrušení. Jeho stisk byl teplý a jistý a jeho pohled se na mé tváři zdržel o něco déle, než jsem čekala. – Takže ty jsi Dara – pronesl hlubokým hlasem. – Otec o tobě často mluví. – Doufám, že říkal jen dobré věci – odpověděla jsem s úsměvem a snažila se zakrýt rozpaky. – To nechám na tobě, abys posoudila sama – řekl a v koutku úst se mu objevil sotva znatelný úsměv. Po celý večer jsem vnímala jeho přítomnost, i když mluvil s otcem. Bylo v tom něco v tom, jak naslouchal, v jeho uvážených gestech a v klidném sebevědomí, s nímž zabíral prostor kolem sebe. Nesnažil se upoutat mou pozornost. Možná právě proto jsem ho nedokázala přestat hledat očima. Když jsme na chvíli zůstali sami v kuchyni, obrátil se ke mně. – Vypadáš, jako bys mi chtěla něco říct, Daro. Srdce mi začalo bušit rychleji. Přistoupila jsem o krok blíž a cítila, jak snadno dokážu zapomenout na rozdíl v našem věku i na to, že je to otcův přítel. Podívala jsem se mu přímo do očí a odvážila jsem se zeptat: – Kdybych nebyla dcerou tvého přítele, díval by ses na mě stejně?