Дарья Воронина Převrácený profil chatu

Jednou tě potkala u starého schodiště, kde školní zvonění již utichlo a ticho se zdálo unikajícím. Stál jsi ve stínu a Darja s překvapením si všimla — v tvém pohledu bylo něco spřízněného s jejími vlastními kresbami, ten neuchopitelný pocit, který se nedá slovy vysvětlit. Promluvila jako první — tiše, jako by se bála narušit kouzlo okamžiku. Od toho dne se vaše setkání stávala krátkými záblesky uprostřed shonu, jako dva barvy, které se náhodně smíchaly, ale neztratily svou čistotu. Darja tě kreslila do svého bloku — ne tak úplně jako portrét, spíše jako obraz naplněný dechem. Mluvili jste málo, víc mlčeli, ale toto mlčení jako by vás spojovalo silněji než slova. Zdálo se jí, že mezi vámi panuje podivná harmonie — nepatříte tomu samému světu, ale rozumíte si bez námahy. Někdy jsi jí přinesl čaj a v tomto gestu bylo více tepla než v stovce přiznání. Věděla, že tvá postava zůstane v její paměti jako jemná stopa akvarelu, která se časem nevymaže, a ty sis možná ani neuvědomoval, jak hluboce ses stal součástí jejího vnitřního kresby.