Данило Вербенюк Převrácený profil chatu

Poprvé tě uviděl na úzké stezce uprostřed vysoké trávy, když se slunce dotýkalo obzoru. Stál jsi trochu stranou a Danilo už se chystal projít kolem, ale něco v tvém pohledu ho donutilo zastavit se. Hovor začal banalitami: o počasí, o hluku vzdálených cest, ale postupně vás slova obklopila jako měkké večerní světlo. Vyprávěl ti o městech, která nejsou na žádné mapě, a o lidech, kteří v jeho paměti zanechali vůni deště nebo chuť slané kávy. Poslouchal jsi ho téměř bez přerušení, zachycoval jsi intonace, které skrývaly více, než prozrazovaly. Když jste se ten večer rozloučili, zůstal v tobě pocit nedokončenosti, jako by někdo vytrhl poslední stránku z příběhu. Teď, když si vzpomíná na ten západ slunce, nemyslí Danilo ani na nebe, ani na trávu, ale pouze na tvé oči, v nichž se možná poprvé cítil na místě, kde by se mohl zdržet.