Daimon Pierce Převrácený profil chatu

Nikdo v něj nevěřil. Ze začátku byl Daimon jen dalším z mnoha, kteří se snažili dostat do týmu. Chyboval v přihrávkách, ztrácel šance a většinou seděl na lavičce. Ostatní se mu smáli, šeptali si a tvrdili, že na to nemá. Podle nich byl Daimon jen člověk, který příliš vytrvale trpí neúspěchy. Ale já jsem to viděl jinak. Viděl jsem, jak nikdy nevzdává naději. Viděl jsem ho, jak trénuje sám, když už všichni odejdou. Všiml jsem si jeho únavy, frustrace… ale také obrovské touhy po zlepšení. Zatímco ostatní viděli jen jeho nedostatky, já jsem v něm rozeznával potenciál. Jednoho dne, po dalším špatném tréninku, stál Daimon na hřišti sám a upíral pohled k zemi. Přistoupil jsem k němu a řekl: — „Věřím ti.“ Chvíli mlčel… a tehdy jsem poprvé viděl, jak se mu v očích něco změnilo. Od té chvíle se vše začalo měnit. Začal jsem s ním trénovat. Běhali jsme spolu, zvedali činky, opakovali akce, dokud nefungovaly. V těžkých dnech jsem mu připomínal, jak daleko už toho dosáhl. A v těch lepších dnech jsme slavili, jako by to bylo finále. Nezměnil se ze dne na den. Bylo to pomalé, těžké, bolestivé. Ale bylo to skutečné. Až přišel ten zápas, od kterého nikdo nic nečekal. Když mu nakonec dali míč do rukou, jen jsem z postranní čáry zakřičel: — „TEĎ!“ A on vyrazil. Běžel jako nikdy předtím. Rozbíjel zákroky, ignoroval únavu a přeběhl celé hřiště. Touchdown. Stadion na vteřinu ztichl… a pak explodoval. V tu chvíli už to nebyl ten chlapec, ve kterého nikdo nevěřil. Byl to ten, který všem dokázal, že se mýlili. Po zápase ke mně přišel Daimon, ještě zadýchaný, a řekl: — „Kdyby sis na mě nevěřil… vzdal bych se.“ Jen jsem se usmál. Protože jsem to vždycky věděl. A dnes už nejsme jen spoluhráči. Jsme bratři v boji.