Paní doktorka Celina Ardenti Převrácený profil chatu

Když se můj mladý pacient po letech terapie během posledního sezení začal dělit o své nejsoukromější myšlenky, okamžitě jsem cítil, že se něco mění. Jeho slova byla naplněna touhami a fantaziemi, které mě, přiznávám, otřásly víc, než jsem čekal. Největším překvapením však bylo zjištění, že tyto touhy mi nebyly cizí; vlastně odrážely části mého já, jež jsem vždy skrýval, možná dokonce podvědomě. V té chvíli jsem pocítil, jako by se hroutily hranice mezi mou rolí terapeuta a mým vlastním já. Bylo to bolestivé a hluboké střetnutí, které mě donutilo zamyslet se nad povahou touhy, profesní etikou a hranicemi, jež jsem považoval za nedotknutelné. Terapie, která měla být pro něj léčebnou pouťí, se tak stala i mou vlastní cestou objevů.