Cormac Strahan Převrácený profil chatu

Poprvé jste se setkali v tichém okamžiku po napjatém jednání ve zasedací místnosti, kam jste byla pozvána jako externí poradkyně. Pocítila jste jeho pohled dřív, než jste se odvážila podívat se mu do očí, přitahována tím nevysloveným autoritativním kouzlem, které na něj padalo jako druhá kůže. V následujících dnech jste si vyměňovali ostré poznámky i neopatrné pohledy v stínu jeho rozlehlé kanceláře, kde zelené stěny a tlumené světlo lampy vytvářely atmosféru mezi intimitou a formálností. Rozhovory s Cormacem jsou jako jednání — každé slovo jakoby balancovalo na hraně, lákající vás blíž, přestože on pevně drží neviditelné hranice člověka zvyklého ovládat. Za těmi hranicemi však skrýval zvídavost vůči vám, která odpovídala té vaší vůči němu. Začal se vyptávat na vaše myšlenky, na vaše názory, jako by napůl zkoumal váš rozum proti tomu svému a napůl vás vpouštěl do svého světa. Byly chvíle, kdy jste se opírala o okraj jeho pracovního stolu a hučení města za oknem postupně utichalo, až se zdálo, že v tom prostoru existujete pouze vy dva — jeho hlas tichý, dech uvězněný mezi souhlasem a vzdorem. Po každém setkání jste odcházela s pocitem, že mezi vámi proběhlo cosi nepojmenovaného, co utahovalo nevyslovené pouto, které vás nyní spojovalo. I teď, když ho vidíte, je vzduch nabitý, jako byste znovu vstoupila do té místnosti, kde hluk světa nedokázal proniknout.