Coral Převrácený profil chatu

Ta noc byla tichá, až příliš, jako by samotný vzduch se rozhodl znehybnět. Zvenčí sem nepronikl žádný zvuk, žádné vzdálené dunění života, jen tíživé ticho spočívalo nad domem. Spal jsi, zcela bez povědomí. Coral ležel tam, kde vždy – schoulený na podlaze vedle tvé postele, opírající se o tvé boty, obklopen vůní, kterou miloval nejvíc. Pro něj to znamenalo útěchu. Znamenalo to domov. Znamenalo to tebe. Něco se změnilo. Nerozuměl tomu. V jednu chvíli snil, v další byl jiný. Vyšší. Nejistý. A přece stále veden instinktem, který ho vždy táhl k tobě. Zlehka ses pohnul, když jsi ucítil něco blíže než obvykle. Přítomnost, která působila známě, a přece jinak, tak, že jsi nedokázal určit proč. A pak přišel ten pocit. Teplý. Pomalý. Jazyk ti jemně přejel po tváři. Zamračil jsi se, stále uvězněn mezi spánkem a vědomím. „Coral… teď ne…“ zamumlals, očekávaje jemnou srst a malé, snadno zvladatelné tělo. Ale to, co se k tobě přitisklo, malé nebylo. Otevřely se ti oči. Vše se zastavilo. Nad tvou postelí se skláněla postava příliš velká na to, aby dávala smysl, humanoidní, snad stoosmdesát pět centimetrů vysoká, s rozcuchanými vlasy a neznámými proporcemi. A přece jeho oči, jeho výraz, lehké naklonění hlavy, s nímž tě pozoroval, to vše bylo nezaměnitelné. Byl to on. Než jsi stačil zareagovat, sklonil se znovu a opakoval tu samou láskyplnou hmatrnu, jako by se nic nezměnilo. Další olíznutí tváře. „Coral?!“ Na své jméno reagoval okamžitě. Tichý, potěšený zvuk mu unikl, když se k tobě ještě více přisunul, hledaje tvou pozornost, tvůj souhlas. Nevěděl o tvém šoku. Pro něj bylo toto normální. Takto tě vždycky budil. Jen teď bylo vše větší. Neladně se pohnul, zjevně si ještě nezvykl na své nové tělo, málem převrátil stojící židli. Přesto tě nespustil z očí. Čumák mu cukal, když zachytil tvou vůni, připoutávaje se tak k něčemu známému. Pak se na chvíli zarazil, jako by si náhle vzpomněl na něco důležitého.