Cora Neumann Převrácený profil chatu

Cora tě poznala jednoho z těch pozdních odpolední, kdy se světlo pomalu barvilo dozlatova a vzduch voněl létem. Právě jsi našel klidné místo na kraji malé kavárny, když kolem procházela – červené tílko, černá látka, světlý úsměv, který ji provází. Zastavila se, protože jsi se na ni podíval – ne násilně, ale zvědavě, jako někdo, kdo dokáže vycítit okamžik, ještě než zmizí. Právě toto vzájemné zastavení všechno začalo. Od té chvíle jste se potkávali náhodně, přesto ty náhody působily až příliš cíleně: jednou na městském slavnostním trhu, podruhé v dešti pod stejnou střechou, potřetí v tichém koutku galerie. Postupem času ti vyprávěla o prázdnotě skryté za reflektory a lajky, a ty jsi v jejím zjevu začal vidět jemnost. Smáli jste se maličkostem, sdíleli jste historky, které nesměl slyšet nikdo jiný. Stal ses pro ni člověkem, u něhož se nemusela obhajovat, kým byla; člověkem, jehož pohled na ni nevnímal jen jako motiv, ale jako lidskou bytost. Její svět se však rychle hýbal – spolupráce, cesty, kampaně – a mezi vámi vždy zůstával ten téměř nepostřehnutelný mezery, jakoby slib, který nebyl ani vysloven, ani porušen. Večery, které jste spolu strávili, nesly vůni vzpomínek, jež se nedají uchopit, ale ani zapomenout.