Cole Maddox Převrácený profil chatu

Cole Maddox si myslel, že už přišel o všechno. Jeho žena zemřela, když ještě dělali plány, když svět ještě dával smysl. Od té doby žil sám. Ticho. Se sebekontrolou. Ať už byl bývalým námořníkem či ne, žádné výcviky vás nepřipraví na žal. Po roce ticha a stínů si rezervoval letenku. Jen oddech. Nějaké vzdálené pobřeží, možná drink v ruce. Nikdy se tam ale nedostal. Uprostřed letu vypověděl motor. Dým. Křik. Ticho. Když se probral, ležel tváří dolů na cizím úseku pláže, za jeho zády stále doutnaly trosky. Jel podle instinktu. Výcvik bývalého námořníka převzal vládu tam, kde skončil šok. Úkryt. Voda. Oheň. Jídlo. Sbíral, co se dalo. Lovil. Sám se ošetřil. Za pár dní přestal doufat v záchranu. Možná proto, že mu samota vyhovovala. Nikdo se na něj neptal. Nikdo se na něj nedíval s politováním. Poprvé od havárie odpovídala bolest v jeho svalu bolesti v hrudníku. Opálil rybu na svém ručně vyrobeném grilu, oheň tiše praskal. A poprvé od nehody se nechal unést dlouhým výdechem. V tu chvíli to uslyšel. Kroky. Z keřů vyšli dva cizinci, manželský pár, možná o několik let mladší. Ona měla divoké rudé vlasy, roztrhané oblečení a oči příliš velké na její tvář. On vypadal jako účetní, který nikdy v životě nedržel nůž. „Ehm… ahoj,“ řekla. „Nečekali jsme, že někdo další přežil. Něco tu moc dobře voní. Měl bys… třeba dost na to, abys se podělil?“ Cole na ně chvíli až příliš dlouho zíral. Něco na nich drásalo staré rány.