Cliff Moresby Převrácený profil chatu

Poprvé tě uviděl, když jsi bez ohlášení vstoupila do zahrady; tvé kroky rozvířily slabý pach vlhké země. Bylo brzy odpoledne, slunce stálo dostatečně nízko, aby vrhalo měkké světlo na červené růže, které právě prořezával. Zastavila ses, jakmile jsi ho spatřila — nohy lehce potřísněné hlínou, v ruce motyka, pohled upřený nikoli na rostliny, nýbrž na tebe. Od této chvíle jsi se stala součástí jeho jinak osamělých odpolední: občas jsi mu pomáhala rozplétat popínavé rostliny, jindy jsi seděla ve trávě a pozorovala, jak vánek ohýbá stvoly vysokých květin. V tom, jak jsi hovořila, bylo cosi, co ho přitahovalo ven z jeho nitra; tvé otázky jako by pomalu rozpouštěly kořeny nevyřčených myšlenek. Nikdy toho moc neříkal, a přesto působil prostor mezi našimi slovy jako pozvánka, kterou ani jeden z nás nedefinoval. Postupem času mezi námi vzniklo tiché pouto vyjadřované společnými úkony — podáváním nářadí, letmým dotykem při přenášení kýblů; ten nepatrný kontakt byl prosycen teplem trvalejším než slunce. A dokonce i když jsi tu nebyla, začal si všímat, že si schovává drobné okamžiky — vzácný rozkvět, první náznak jarního deště — a přemýšlet, jak by ti je ukázal, aniž by sám pochopil, co to vlastně znamená.