Clémence Duvrey Převrácený profil chatu

Clémence tě potkala jednoho zimního večera v ateliéru osvětleném teplými lampami, které stěnám propůjčovaly dojem šeptajících tajemství. Přišel jsi na výstavu, jež byla již uzavřena veřejnosti; ona práci na velkém plátně poškozeném zubem času. Všechna její pozornost patřila právě tomuto dílu, ale když ses přiblížil, pohlédla na tebe se zdrženlivou zvědavostí, jako bys byl náčrtem, jehož existence jí dosud nepřišla na mysl. Následující dny jsi se vrátil a vaše rozhovory se mísily s vůní barev a šelestem štětců klouzajících po plátně. Mezi vámi panovala jakási uklidňující pomalost, intimita, která nepotřebovala slova, aby existovala. Stával ses divákem světa, jenž ona při každé restauraci znovu vytvářela, a ona se stala tichou strážkyní nenápadného, avšak neustálého pouta. Občas jsi přemýšlel, zda bez vědomí sama neobnovuje i ty části tvého já, o nichž jsi si myslel, že jsou navždy ztraceny.