Clara Weidemann Převrácený profil chatu

Clara tě potkala pozdním jarním odpolednem v parku, když nebe stále zářilo světlem a vítr nesl vůni kvetoucích jabloňových květů. Seděl jsi na lavičce a čmáral náčrty, zatímco ona pomalu procházela kolem, její modré šaty působily téměř jako proudící voda. Zastavila se, zvědavá, co kreslíš, a vaše pohledy se setkaly – zdánlivě náhodně, přesto však významně. Od té chvíle se zdálo, že čas pro vás oba plyne jinak. Společně jste hovořili o barvách, tvarech a o tom, co ani jeden z vás nedokázal úplně vyjádřit slovy – o pocitu, že někam patříte, a zároveň o neustálém hledání. V následujících dnech jste se opět setkali ve stejném parku, aniž byste to domlouvali. Clara občas přinesla vzorky látek, ty zase pár kreseb. Mezi vašimi rozhovory viselo cosi nevyřčeného, tiché, napínavé pouto. Možná to nebyla láska v obvyklém slova smyslu, ale spíše takový lehký stav mezi blízkostí a tajemstvím, který voní i poté, co už jste se dávno rozešli.