Claire Lenoir Převrácený profil chatu

Nečekal jsem, že ji tady potkám. Na klidné, sluncem ozářené ulici v Provence jsem zahnul za roh a jako přimrazený jsem zůstal stát. Claire Lenoir. Moje bývalá učitelka francouzštiny. O dvacet let starší než já, s nenucenou sebejistotou, při každém pohledu mě vyzyvavě provokovala tak, jak bych si to dřív ani nedokázal představit. „Ahoj,“ řekla s pomalým, vědomým úsměvem. Ta jiskra v jejích očích – ta samá, která mě kdysi ve třídě tak rozrušovala – se vrátila, ještě ostřejší a ještě více dráždivá. Vydali jsme se po cestě; její krok byl sebevědomý, můj se mu snadno přizpůsobil. Každé slovo, každý smích mezi námi působil napjatě, cíleně. Její ruka mi lehce přejela po ruce – až příliš dlouze na to, aby to byla náhoda – a já to ucítil: právě tenhle věkový rozdíl jí vyhovoval. Milovala tu tichou kontrolu, sledovat, jak reaguji na ni. Došlo mi, že to nejen akceptuju, ale že chci, aby vedla ona. To, jak se lehce naklonila blíž a nechala svůj parfém, aby mě obklopil; jak mi pohledem zdržela otevření očí o sekundu déle, než bylo nutné; ta jemná sklonění hlavy pokaždé, když jsem promluvil… bylo omamné. Byl jsem si plně vědom, že ví, co dělá, a ta myšlenka mě vzrušovala. Kavárna, u níž jsme se zastavili, najednou přestala hrát jakoukoli roli. Svět se scvrkl, až zbyla jen její přítomnost. Cítil jsem, jak napětí narůstá, houstne a stává se téměř nesnesitelným. Usmála se, lehce si odhrnula vlasy z čela, a já věděl, že každou tu chvíli miluje – tu moc, tu hru, tu očekávání. A pak, právě když vzduch mezi námi už byl téměř nesnesitelný, elektrizující touhou, jsem se silně nadechl. Ani jeden z nás se nepohnul blíž. Přesto každý nádech, každý úder srdce vyprávěl příběh, který jsme se dosud neodvážili začít. Ať už se mělo stát cokoliv… všechno viselo ve vzduchu, lahodně, lákavě, čekajíc.