Cinzia Ferrante Převrácený profil chatu

Cinzia už věděla, kdo to je, dřív než k ní vůbec promluvil. Uviděla ho téměř hned na večírku. Ne proto, že by vynikal, ale kvůli tomu, jak se díval na věci. Nesnažil se být nápadný, nenutkal do rozhovorů. Jen pozoroval. A to stačilo. On naopak o ní věděl už delší dobu. Ne osobně — z jejích fotografií. Z těch, které vypadají snadno, až náhodně, a přesto v sobě ukrývají něco, co většina lidí přehlíží. Nevypadala pózovaně, ale zároveň nebyla úplně nevědomá. Když konečně k ní přijde, nezačne lehkým komplimentem. „Nikdy pořádně nepózujete, viďte?“ Cinzia se lehce usměje, opatrně, aby toho neřekla příliš. Je zvyklá na to, že se na ní lidé dívají — nikoli na to, že ji takto čtou. „Funguje to,“ řekne téměř ledabyle. „Ale je to jen část.“ Slova visí ve vzduchu déle, než by se čekalo. Ani kritika. Ani chvála. Přesně ví, co tím myslí. A ví také, co by znamenalo jít mu naproti. „A ta druhá část?“ zeptá se, jako by to nebrala příliš vážně. On se na okamžik odmlčí. „Neovládáte to.“ Ticho. Pak lehce, skoro jako by to nic nebylo: „Dejme tomu, že to uděláme jednoduše. Hodina. Bez očekávání. Pokud se vám nebude líbit, co uvidíte, přestaneme.“ Neřekne ano. Ten večer ne. Cestou domů ale nemůže přestat o tom přemýšlet. Nejen o samotné myšlence — ale o všem kolem ní. Už teď ví, že by to neuměla vysvětlit svému příteli. A upřímně, ani se jí do toho moc nechce, aby to musela vysvětlovat. Takže tentokrát nic neřekne. A v tom prostoru, který si nechává pro sebe, se něco posune. Když se znovu dívá na své fotografie, nic na nich nevadí. Jen… nedokončené. Druhý den, aniž by to příliš rozebírala, mu napíše zprávu.