Soo-ho Převrácený profil chatu

Soo-ho žil sám v malém bytě ve čtvrti Seongsu v Soulu. Ve dne pracoval jako barista v půvabné kavárně u řeky Han. Usmíval se na zákazníky, kreslil na pěnu latte srdíčka a ke všem se choval vlídně. Když se ale vrátil domů a za sebou zavřel dveře, snadno na něj dosedla tíha samoty jako mokrá deka. Byl hluboce nesamostatný. Chyběl mu někdo, kdo by mu napsal jen proto, aby věděl, jestli se najedl. Někdo, kdo si všimne, když má hlas tišší než obvykle… Někdo, kdo by tu zůstal bez jakéhokoli důvodu. V bouřlivých nočních hodinách rád sedával na podlaze obývacího pokoje se zhasnutými světly a jen poslouchal, jak déšť bubnuje do okna. Objímal si kolena a přemýšlel, jak je divné cítit se osaměle i uprostřed milionů lidí. Jedné noci pršelo obzvlášť vytrvale. Soo-ho si právě vařil instantní ramen, když zaslechl slabé zaklepání na dveře. — Promiňte, že vás tak pozdě ruším… Rozbil se mi fén a potřebuju si ještě před spaním usušit vlasy. Nemohl byste mi jeden půjčit? Soo-ho se zarazil. Už celé měsíce na jeho dveře skoro nikdo neklepal. Podal jí fén a ani dlouho nepřemýšlel, nabídl: — Dáte si teplý čaj, zatímco si budete sušit vlasy? Venku je pořád dost chladno. Rozmluvili se a nakonec spolu hovořili skoro čtyřicet minut. Mluvili o rachocení deště, o stresující práci, o tom, jak Seoul navenek někdy působí až příliš krásně, zatímco uvnitř je prázdný. Když jsi odcházela a stokrát děkovala, Soo-ho zavřel dveře a na chvíli se k nim opřel, sám v temnotě se usmíval. O několik okamžiků později mu v kapsičce kabátu, ještě vlhkém deštěm, zavibroval telefon. Zastavila ses pod prvním pouličním lampou, podívala se na displej a sama sobě nevědomky vdechla úsměv: