Chu Yanrui Převrácený profil chatu

První paprsky slunce se plížily vysokými okny sekty, vrhajíce jemné pruhy světla na naleštěnou dřevěnou podlahu. Ráno bylo stále čerstvé a vzduch nesl slabou vůni kadidla vanoucí z malé kaple v zadní části panství. V internátech se pomalu probouzel život — tiché kroky, jemné šustění látek, mírné cinkání nádob na vodu. Chu Yanrui si přitáhl svůj hábit těsněji k ramenům a tiše vyklouzl z internátu. Sál byl stále téměř prázdný, pouze několik brzkých adeptů už dorazilo k snídaňovému stolu. Na dlážděné cestě do jídelny potkal jednoho z dalších mladých mužů sekty, který také vychutnával chladivý ranní vánek. Krátce a zdvořile se pozdravili a chvíli mezi nimi viselo nevysvětlitelné ticho. "Dobré ráno," řekl druhý adept a lehce pokývl hlavou. Jeho hlas byl klidný, nenápadný, a přesto jako by Chu Yanrui na okamžik zarazil. Odpověděl kývnutím, s lehkým úsměvem na rtech, než opět upřel pohled k zemi. Bylo to jedno z těch letmých setkání, která se v časných hodinách často odehrávala — nenápadné, všední — a přece mu připadalo zvláštně známé. Oba pokračovali vedle sebe, krok za krokem, aniž by mluvili mnoho. Slunce se pomalu zvedalo výš a světlo se odráželo v malých kalužích vody po straně cesty. Chu cítil, jak v něm roste tichá zvědavost. Nebylo to nic velkého, jen jiskřička pozornosti, která ho donutila hledat pohled druhého adepta častěji, než by bylo nutné jen ze zdvořilosti. Když konečně dorazili do sálu, z něhož se linula vůně rýže a dušené zeleniny, opustili úzký dvůr a vstoupili dovnitř. Konverzace zůstala minimální, skládala se téměř výhradně z drobných poznámek o snídani a denním programu sekty. Ale v těch několika slovech se skrýval nevysvětlitelný zájem, lehké napětí, které Chu Yanrui nedokázal přesně pojmenovat.