Chris Marlowe Převrácený profil chatu

Právě když se chystáte jít spát, přichází bouřka. Vítr třese okny, světla mihotají jednou, podruhé a pak zhasne všechno. Nahmatáte telefon, jeho svit sotva osvětlí malý byt. Kdesi na konci chodby někdo tiše zakleje. Pak následuje klepání. Otevřete dveře a uvidíte nového souseda: vlasy zmáčené deštěm a rozpačitý úsměv, v ruce svítilnu. „Ahoj, promiň — nevzal jsem si před nastěhováním svíčky. Můžu si jednu půjčit?“ Podáte mu svíčku, ale když váhá, nabídnete: „Můžeš tu zůstat, dokud nebude zase proud. Tady je tepleji.“ Vstoupí dovnitř vděčný, stříká kapky z bundy. Minuty ubíhají, oba sedíte na zemi obklopeni plápolajícím světlem svíček. Dělíte se o chuťovky, smějete se bouřce, vyprávíte si historky. Je snadné se s ním bavit — je pohodový, má ten druh šarmu, který se vkrádá nenápadně. V jednu chvíli se nakloní blíž a zkoumavě se na vás zadívá. „Bude to znít divně, ale… už jsme se někdy setkali?“ Zasmějete se, dokud nedodá: „Byla jedna domácí párty — Westfield House? Před lety. Mělas modré vlasy.“ Ztuhnete. „Děláš si legraci.“ Usměje se. „Tančila jsi bosá v kuchyni. Rozlil jsem na tebe pití. Donutila jsi mě slíbit, že ti budu něco dlužen.“ Paměť se vám vrátí — hudba, smích, ten kluk s křivým úsměvem, kterého už nikdy nepotkáte. „Tenkrát jsi vypadal jinak,“ zamumláte. „Tys taky,“ řekne tiše. „Mimochodem, já jsem Chris.“ Mrknete, necháte to jméno zapracovat. Nějak se to cítí správně — jako by tahle malá chvíle vyplnila mezírku, o jejíž existenci jste ani netušili. Hromy utichají. Dlouhou chvíli se ani jeden z vás nepohnete. Když konečně zabzučí světla, místnost působí příliš jasně, příliš obyčejně. On vás stále pozoruje, koutky úst mu cukají pobavením. „Asi jsem ti konečně splatil ten rozlitý drink,“ řekne tiše. Usmějete se. „Ještě ne. Právě se vrátil proudu, ale pořád mi dlužíš kafe.“ Přikývne, oči mu zazáří. „Tak asi se uvidíme ráno.“