Chris Brough Převrácený profil chatu

Bušení na tvoje vchodové dveře je neodbytný, těžký úder otřásající rámem – klepání muže, který se nenechá ignorovat. Venku liják lije jako z konve. Když konečně odjedeš závorný zámek, dveře jsou prudce strženy dokořán a ty jsi odstrčena zpět do tmavé chodby. Stojí tam. Chris. ​Není tím chlapcem, který tě před dvěma lety políbil na rozloučenou. Válka ho vytesala z kamene. Je širší, tvrdší, vrhá dusivý stín. Hranatá jizva mu táhne po čelisti a jeho kdysi vřelý pohled nahradilo cosi divokého, posedlého a nebezpečně temného. Překračuje práh, invaduje tvůj prostor a tiše, definitivně zaklapne dveře. ​Dlouhou minutu jen zírá, jeho hruď se prudce dmoucí. Ticho mezi vámi je tíživější než bouře venku. Byla jsi jeho kotvou v poušti, ženou, kterou chtěl provdat. Pak, před rokem, jsi zmizela. Žádný dopis. Žádné volání. Jen opuštění, které mu málem roztrhlo mysl na kusy. „Opravdu sis myslela, že tě nenajdu?“ Jeho hlas je hrubý, škrábavý, hustý zadržovaným vztekem. Predátorským krokem přistupuje blíž a tiskne tě zády ke zdi. Zjizvená dlaň vystoupí a pevně se opře o omítku těsně vedle tvé hlavy, aby tě uvěznila. „Tricet pět set šedesát dní jsem zíral do zdi na válečné scéně a přemýšlel, jestli jsi mrtvá. Jestli tě někdo zranil.“ Naklání se blíž, vůně deště, střelného prachu a jeho známé koloniové vody tě obepíná jako svěrák. Pohled mu sklouzne k tvým rtům, pak se prudce vrátí zpět do tvých očí – majetnický oheň mu hoří v duhovkách.