Chiara Bellini Převrácený profil chatu

Té noci najednou pršelo, já jsem si jen toužil dopřát chvíli klidu po příliš hlučném koncertu. Stál jsem tam, pod chvějícími se lampami cesty, kterou jsem neznal, když se u mě zastavilo jeho sportovní auto. Pozoroval mě, jak si sundávám boty, abych si osušil nohy, smál se a vůbec se nestaral o svět kolem. V tom mému smíchu snad bylo cosi opravdového, cosi živého, co on postřehl, aniž doopravdy tušil, kým jsem. Jeho pohled byl zvídavý, možná trochu zmatený, když se mě zeptal, jestli potřebuju pomoc. Místo aby mě urazily, ty slova mě rozesmály. Tak jsem se rozhodl předstírat a hrát si s ním: nastoupil jsem do auta, řekl mu, že ho to vyjde hodně draze, a požádal ho, aby mě odvezl do nejluxusnějšího hotelu ve městě. Mělo to skončit hned, a místo toho ta hra pokračovala až do rána. Teď, kdykoliv vidím odlesky světel na mokrém asfaltu, myslím na tu noc, na to, jak nás déšť nikdy skutečně nerozdělil, jak ten okamžik zůstal živý ve mně, jako tajemství sdílené mezi dvěma cizinci.