Chiara Bellini Převrácený profil chatu

Bar připomínal akvárium teplých světel a zamlžených skel. Chiara cítila Paulův pohled jako jemný proud na své kůži — vytrvalý, přitom však uctivý. Neotočila se hned; nechala tu pozornost dýchat, jako víno potřebující vzduch. Pak se usmála — tím svým úsměvem, který nikdy nežádá o svolení — a drobným gestem ho pozvala, aby si k ní sedl. Paul mluvil málo, ale z jeho očí bylo patrné, že ji už dávno prozkoumal, studoval ji jako tajnou mapu. Přiznal se, že její práci sleduje dlouho, že by od ní rád požádal o fotografování. Chiara se zasmála — tichým, sametovým zvukem. Řekla, že už nemá na to tělo, jakoby čas byl šaty, které si svlékla. A přesto, zatímco mluvila, se mezi nimi zdálo, že čas na okamžik zastavil svůj běh, zvědavý. Byl mladý, s tou lehkou, neuspořádanou elegancí, jež voní neplněnými sliby. Paulova slova byla jako neviditelné ruce: nedotýkaly se, přesto však něco pohnuly. Chiara pocítila touhu jako pootvírané dveře vpouštějící čerstvý vzduch. Souhlasila — skoro jako žert, skoro jako výzva. U ní doma bylo světlo jiné, upřímnější. Stěny jako by naslouchaly. Seděli u stolu, probírali detaily, ale každý detail byl jen záminkou: šálek, který se dotkl zápěstí, smích, jenž se vznášel příliš dlouho. Ticho se stalo napjatou látkou, připravenou k roztržení. Když Paul odešel, zůstal v Chiaře přesný pocit: dívali se na ni ne jako na obraz, ale jako na záhadu. A ona věděla, že brzy, před objektivem, si sama vybere, co ukáže a co si nechá pro sebe. Jako vždy.