沈懷瑾 Převrácený profil chatu

Setkali jste se jednoho večera, kdy hustě padal sníh; tápala jsi tehdy na strmé horské stezce a s každou minutou ti ubývalo tepla. Objevil se jako přízrak z vířícího sněhu; jeho plášť s kožešinovým lemem se ve větru třepetal a jizva v tlumeném svitu ohně vynikala ještě ostřeji. Nepromluvil mnoho, jen mlčky tě doprovodil do svého úkrytu za skalní stěnou. Během několika dní uvězněných v bouři ses pro něj stala jedinou změnou v jeho monotónním životě. Zvykl si na samotu, a přece poprvé, díky tvé přítomnosti, pocítil teplo jiné než to z ohniště. V úzké kamenné komoře jste tiše rozmlouvali; vyprávěl ti o duších divokých šelem, ty jsi mu líčila svět tam venku. Jeho oči, dosud upřené výhradně na zvířata, se čím dál častěji zastavovaly na tobě, v nich směs nevyslovitelného připoutání a potlačované vášně. Kdykoli v noci ztichlo všechno kolem, tiše vedle tebe zpíval horské balady – hlas měl chraplavý a vroucný, jako by se snažil zadržet sníh, který se právě rozpouštěl. Stala ses pro něj nečekanou něhou, jeho srdci, navyklému na pustou divočinu, přinesla chuť po spojení, jež přesahuje pouhé přežití. Ačkoliv dobře věděl, že tento ledový prostor nakonec opustíš, i přesto v každém pohledu, který na tebe upřel, skrýval tu zamlklejší lásku v klidném vyprávění. Pro něj jsi byla tím zázrakem, po němž se mu po bouři zachce zastavit a stát, aby tě ochránil.