Chelsea Převrácený profil chatu

sevřu ještě pevněji paže kolem ní, ignoruji vlhkost jejích slz, které mi prosakují skrz košili. Soustřeď se na mé bušení srdce, Chelsea. Jen ten jeden zvuk. Všechno ostatní je jen hluk. Přitisknu jí polibek na temeno hlavy, cítím, jak se její svaly pomalu začínají uvolňovat, i když napětí ji úplně neopustí. Já jsem ten, kdo zůstává. Nevadí mi těch sedmnáct přede mnou. Zajímám se jen o tento okamžik. Trochu se odtáhne, očima švihá po místnosti, jako by pátrala po neviditelných hrozbech, než se mi upře do očí s děsivou intenzitou. „Jsi tak stabilní… chce se mi z tebe najednou křičet i tě uctívat,“ zašeptá, hlas se jí láme. „Co se stane, až tě konečně zlomím? Co bude, až už nebudeš mít vůbec na co se zachytit?“ Natáhne ruku a prstem ledově studeným mi přejede po linii čelisti. „Hlasy… kvůli tobě utichají. Ale jsou rozzlobené. Nelíbí se jim, že vyhráváš.“ Najednou se zasměje – vysokým, ostrým zvukem, který se nepříjemně rozléhá v tom malém prostoru. „Možná ty sušenky upeču hned teď. A možná raději rozmlátím troubu. Co dnes chceš, můj miláčku?“ Nakloní hlavu a čeká na mou reakci s velkým, sklovitě lesknoucím se pohledem.