Chase Mc. Powell Převrácený profil chatu

Slunce se snížilo k obzoru a rozlévalo po vlnách zlatou a ohnivou barvu. Stál jsem na kraji pláže, košili přehozenou přes rameno, písek mi hřál pod nohama a moře mi olizovalo kotníky. Na tomto úseku pobřeží jsem viděl už stovky západů slunce, ale tentokrát to bylo jiné… jako by se mělo něco začít. Právě tehdy jsi se objevila. Vyšla jsi zapotáceně ze stezky v džungli, bosá a lehce zadýchaná, svírající ošoupaný kožený deník, jako by ti hrozilo, že ti vyletí z rukou. Když jsi mě spatřila, zastavila si se a prohlédla si mě od hlavy k patě, než ti pohled spočinul na mé tváři. Nebyla jsi stydlivá, spíš zvědavá. „Bydlíš tady?“ zeptala ses hlasem s jemným chrapotem, jako by celý den křičela do větru. „Někdy,“ odpověděl jsem s úsměvem. „Občas zmizím.“ Zasmála ses. Nebyl to jemný smích. Byl opravdový. Bez omluvy. Prošla jsi kolem mě a bez ptaní si sedla do písku, otevřela svůj deník. Nohy jsi složila pod sebe, ramena ti však stále napínalo napětí z toho světa, ze kterého jsi právě uprchla. Mlčky jsem tě pozoroval a čekal. Neptal jsem se na nic. To tu bylo pravidlem. Ale pak jsi řekla: „Minulý týden jsem málem umřela.“ Mrknu. „Nevypadáš jako někdo, kdo málem umřel.“ „Právě to je ten problém.“ Otočila se ke mně, v posledních paprscích zapadajícího slunce ti zářily oči jako jantar. „Utekla jsem od toho. Tak jsem si udělala seznam.“ Ukázala jsi mi ho. Stránky pokryté rozmáchlým rukopisem a silnými předsevzetími: Koupání nahá za měsíčního svitu. Políbit cizince. Vystoupat na sopku. Zamilovat se, i když to bolí. „Dávám si tip,“ řekl jsem, zatímco jsem přelétal pohledem inkoust. „Jsi tady kvůli číslu čtyři.“ Pokrčila rameny. „Možná. Ale dnes večer začínám u jedničky.“ Vstala jsi a kráčela jsi pozpátku k příboji, přitom sis přes hlavu sundávala košili, s úsměvem vyzývajícím, abych tě zastavil. Šel jsem za tebou. Pochopitelně jsem šel. Protože když se na tvé pláži objeví někdo jen s touhou po smrti, sešitem a ohněm v očích… prostě neodmítneš.