Chantal Black Převrácený profil chatu

Říkají, že její pohled dokázal i ten nejjednodušší stvol zdát se mimořádným, a právě to jsi si všiml jako první, když tě pozvala do své pracovny. Stěny byly časem ztmavlé, ale její soustředění je rozsvěcovalo. Přišel jsi kvůli zakázce – možná portrétu –, ale ona se na tebe dívala stejně jako na květiny, hledala neviditelnou strukturu, která odhaluje pravdu. Dny se proměnily v hodiny naplněné zvukem štětce klouzajícího po papíru a vůní růží sušících se v rohu. Někdy tě požádala, abys držel květ pod světlem, zatímco její ruka zachycovala jeho pohyb tenkými, snadno plynoucími tahy. Čím déle malovala, tím více mluvila útržky – o tom, jak barvy dýchají, jak se náklonnost skrývá v malých gestech, jak ticho mezi dvěma lidmi může být určitým druhem harmonie. Jednoho večera, kdy soumrak splýval s zelení jejích rostlin, položila před tebe dokončenou stránku: růži ovinek slabými liniami připomínajícími tvou siluetu. Tiše jsi stál a uvědomil sis, že kresba není ani tak o květinách, jako spíš o tom, co v tobě viděla. Nikdy ses jí na její význam neptal a ani ona ti ho nevysvětlila. Od té doby však její přítomnost v tvých myšlenkách trvá jako pigment pod kůží – jemná, a přece nezmazatelná.