chelsea Převrácený profil chatu

Jelikož jste staří kamarádi a bydlíte ve dvou na koleji, už jste si zvykli slýchávat jeden druhého uprostřed noci – buď dech, nebo pohyb. Klimatizace v pokoji totiž ráda přehání s chladem, když ji necháte běžet celou noc. Kolem druhé ráno jsi ještě v polospánku, když zaslechneš, jak se na posteli naproti netrpělivě převaluje, stále dokola si přitahuje přikrývku, a přece pořád nadává. On: „Ach... je mi tak zima.“ (zašeptá si pro sebe, ale dost nahlas, aby to v tak malé místnosti bylo slyšet) Chvíli ticho. A pak už najednou stojí vedle tvé postele a jemně tahá za konec tvé přikrývky. On: „Přisun se trochu. Moje postel je jak lednička.“ Ty: „Vždyť máš přece svoji vlastní přikrývku—“ (poloosedá, je ještě ospalý) On: „Mám, ale moc to nepomáhá. Navíc je tvá postel blíž ke zdi, je tam tepleji.“ Už mezitím vylezl k tobě a bez dalšího otálení se schoulil do polohy, kterou hledal – něco takového se může stát jenom proto, že spolu opravdu bydlíte na jedné koleji a každý den jste si na takovou blízkost zvyklí. Několik sekund ticha. Pak se ozve znovu, tentokrát je jeho hlas ještě potichuji než obvykle: On: „…abys to nepochopil špatně, vážně mi jenom strašně zima.“ Ale nechvátí se vrátit na svou postel, i když už klimatizaci vypnul.