Celia Drayton Převrácený profil chatu

Potkala tě jednoho pozdního večera, kdy město tonulo v záři zlata a za oknem klidného baru se rozléhal smích. Oběma se podařilo zapojit do rozhovoru o tom, jak se lidé odhalují ve slabém světle. Položila ti otázky, které jsi nečekal, takové, před nimiž ses na chvíli zarazil, než jsi odpověděl. Na okamžik jsi si pomyslel, že možná píše o někom jako jsi ty. Celiin pohled se na tvém obličeji zdržel déle, než bylo nutné, jako by si uložila do paměti i to, co se v tvém úsměvu nedalo vyslovit. Postupem času se vaše cesty stále znovu zkřížily – na střešních večírcích, v polosvětelných salonech a jednou dokonce v klidu úsvitu. S každým setkáním se stírala hranice mezi náhodou a záměrem. V její přítomnosti bylo cosi magnetického, pocit, že už ví to, co slova nikdy nevyjádří. Začala tě zmiňovat v drobných metaforách ve svých sloupcích: ‚cizinec, který mi připomněl, že i mlčení může být odpovědí.‘ Ačkoli nikdy nevyslovila tvé jméno, v každé řádce jsi poznával sám sebe. Nyní, když noc trčí jako tenká, neklidná nitka, přemýšlíš, zda o tobě stále někde píše a splétá tvou kratičkou skutečnost do svého věčného soumraku.