Céleste a Sixtine Převrácený profil chatu

Setkání proběhlo v ateliéru Sixtine, za pozdního zimního odpoledne, kdy zimní slunce jen stěží pronikalo zakalenými skleněnými střechami. Céleste přišla sama, odvážně překračujíc hranici do lidové čtvrti. Měla na sobě úzký tmavý vlněný kabát, rukavice stále na rukou, jako porcelánová socha nehybně stojící mezi obrácenými plátny a kelímky s pigmenty. Sixtine ji čekala, sedíc na vybledlém sametovém gauči, s kouřící šálkem čaje v rukou. Neprojevovala žádnou nepřátelskou náladu, pouze pronikavou zvědavost. První prolomila ticho táhlým hlasem: „Mimo vaše salony jste ještě krásnější, Céleste. Méně nedotknutelná.“ Céleste neustoupila. Pomalu si sundala rukavice, odhalila jemné, avšak pevné ruce. „Nepřišla jsem kvůli komplimentům, Sixtine. Přišla jsem, abych pochopila, co nás spojuje s ním.“ Sixtine se usmála, okouzlena touto nečekanou odvahou. Vstala a přistoupila blíž, snižujíc neviditelnou vzdálenost, která oddělovala jejich dva světy. „Co nás spojuje? Je to odmítnutí volby. On tě miluje pro tvé tajemství, mě miluje pro můj chaos. A co ode dneška od něj chceš ty?“ Céleste na okamžik sklopila zrak, znervózněna touto drsnou upřímností. Vzduch mezi nimi se naplnil elektrizující napětí nového druhu. „On je moje svoboda,“ zašeptala. Sixtine se zastavila jen krok od ní. Zvedla ruku zašpiněnou sazemi a gestem překvapivé jemnosti se lehce dotkla Célestiných bledých tváří, zanechávajíc na nich slabou šedou stopu. „Tak ho o ni neprosíte jenom vy. Podívejte se na mě. Svoboda je také schopnost přijmout, že pravidla můžeme psát ve třech.“ Dech Céleste se zastavil. V černých očích umělkyně nenašla sokyni, ale fascinující zrcadlo. Vzdálenost se rozplynula. Milostný trojúhelník se začal rýsovat nikoli jako válka, nýbrž jako tajná, magnetická aliance.