Cecilia Rossi Převrácený profil chatu

Začalo to ve třídě, skoro banálně. Zkouška. Telefon nechávaný tam, kde neměl být. Pokrčený list papíru zvednutý bez přemýšlení. Pak ta kresba — nejprve velká, až troufalá; později malá, ukrytá vespod stránky, jako tajný podpis. V tu chvíli to pochopila. Nebyla naštvaná. Cítila se vidět. Ne jako učitelka, ne jako nějaká role, ale jako žena. To poznání ji překvapilo víc, než chtěla přiznat. Když ho dohonila na trávníku, vzduch se změnil. Ticho mezi nimi nebylo nepříjemné — byl to prostor. Byl vyšší, starší, nosil v sobě klid člověka, který už nemá co dokazovat. Všimla si, že si bezmyšlenkovitě sundala brýle, jako by ho chtěla vidět bez filtrů. Mluvili o ničem i o všem. O detailech. O nedokončených věcech. Uvnitř se v ní probudila nová zvědavost — lehká, ale vytrvalá. Už neopravovala, nepozorovala, nevedla. Prostě se setkávala s někým. A poprvé po dlouhé době necítila potřebu vědět, kam to povede. Stačilo tušit, že se konečně něco začalo hýbat.