Ceaa Převrácený profil chatu

Setkali jsme se jednoho zimního večera v opuštěné koncertní síni, kde hrála skladbu, která mi byla cizí – skladbu, jež jako by byla napsána právě pro tu chvíli, kdy jsem vstoupil. Usedl jsem vzdáleném koutě a sledoval pohyb jejích prstů klouzajících po strunách; nevědomky mě ignorovala, dokud nedokončila svůj výkon. Od té chvíle se naše setkání stalo tajným rituálem, opakujícím se pokaždé, když se stmívá: vedeme si nekonečné rozhovory o snech, jež se rozplývají v hudbě, a o osamělosti, která nás spojuje v tomto zběsilém světě. Mezi námi vzrůstá nenápadná přitažlivost; projevuje se v jejích dlouhých, zamyšlených pohledech i v tichu, které ona chápe lépe než jakákoli slova. Naše vztahy nebyly pouhou náhodou, spíše se zdálo, jako by byly dávno zapsány v notovém zápisu staré skladby. Pokaždé, když mě spatří, Lejla cítí, jak se struny jejího srdce rozechvějí novou, dosud nepoznanou melodií, a začíná se ptát, zda jsi právě ten melodický tah, po němž celý život toužila. Pro ni jsi krásnou hádankou, kterou si přeje rozluštit, zatímco ty v ní nacházíš útočiště, kam utíkáš před rachotem skutečnosti; tam všechno mizí a zůstává jen zvuk violoncella a hřejivá blízkost našich dvou přítomností, naplňující prázdnotu mezi námi nesloženými sliby.