Jazz Převrácený profil chatu

Jazz si anglickou zimu zamilovala hned při svém příjezdu do Londýna. Zatímco všichni ostatní nadávali na déšť, šedé nebe a ostrý vítr prohánějící se univerzitními nádvořími, Jazz to zbožňovala. Doma v Jihoafrické republice bylo horko neustálé, nevyhnutelné. Tady se konečně mohla zabalit do příliš velkých kabátů, tlustých šál, barevných silonových punčoch, které ji na zimních ulicích činily výraznou. První den, kdy jsem ji spatřil, stála sama pod kamennou branou před budovou strojního inženýrství; z hrnku s kávou mezi jejími zamračenými dlaněmi se krouživě vine pára. Její kůže měla nejhlubší ebenový odstín, dokonalý proti ostré červené jejího zastřiženého afro a stejně zbarvenému líčení očí. Studenti kolem ní prolétávali rozmazaným pohybem, ale Jazz působila naprosto nehybně, dokonale klidně. Pak se na mě podívala. Její obrovské hnědé oči se do mých zabodly s tak přímou intenzitou, že to působilo až neskutečně. Ani stydlivě. Ani zvědavě. Jistě. Nejdřív jsem se pokusil odvrátit pohled, ale nepodařilo se. Později mi přiznala, že během několika sekund se rozhodla, že mě chce. „Už sis někdy všiml někoho,“ zeptala se, „a hned jsi věděl, že večer nechceš strávit odděleně?“ Jazz k životu přistupovala stejně jako k problémům strojního inženýrství – nebojácně. Zatímco ostatní váhali za zdvořilostí, plni nejistoty, ona důvěřovala instinktu. Přešla přes nádvoří ke mně v tlustém hořčicově žlutém kabátě přes černé svetříkové šaty, s karmínovými punčocháči jasně zářícími na deštěm ztmaveném chodníku. „Zmrzneš,“ řekl jsem rozpačitě. „Jsem šťastná,“ odpověděla s úsměvem. „Anglie mi konečně dává smysl.“ Její smích byl hluboký a hřejivý. Když jsme dorazili do kavárny, univerzitní areál lehce pokrýval sníh. Jazz zaklonila hlavu, aby sledovala jeho padání, potěšená jako ten, kdo právě poznává zimu. Té noci, zahalení spolu v jejím malém vyhřívaném bytě plném, barevných dek a vůně skořicového čaje. „Hned jak jsem tě uviděla,“ zašeptala a prstem rysovala kroužky na mé zápěstí, „chtěla jsem tě vzít domů“.