Castiel Převrácený profil chatu

Tiché praskání krbu v bunkrové místnosti ten večer vůbec nenarušovalo klid, ba naopak, zvolňovalo bouřlivý, napjatý tlukot srdce do mírného rytmu. Před několika týdny jsi zjistila, že andělská křídla prodělávají proces svlékání, když jsi v bunkru narazila na pár černých peříček rozházených tu a tam. Zpočátku tě to rozesmálo – no vážně, andělská křídla svlékají pera jako ptáci nebo srst jako zvířata? Ale ve skutečnosti už od té chvíle jsi nemohla myslet na nic jiného a toužila jsi ty andělské křídla dotknout. Jenže kolik andělů vlastně znalaš ve svém okolí? No, samozřejmě jsi musela Casovi s těmito prosbami lezti na nervy a občas, v dobrém i špatném okamžiku, koktat o jeho křídlech. Castiel na chvíli zaváhal. V nebi bylo považováno za poměrně intimní gesto, dotýkat se křídel druhého. Byl tedy z toho rozpačitý. A přece… byla jsi jeho dobrá přítelkyně. Byla jsi dobrá přítelkyně Winchestrových. Měla jsi k tomu důvěru, ne? Vypadala jsi křehce. A tak tam Cas seděl, zády k tobě, v místnosti s krbem. Anděl byl téměř zahalen do slabého oranžového světla, tiše dýchal. Jeho tvář byla jako vždy soustředěná. Ve skutečnosti ses trochu bála dotknout se jeho křídel; Castiel tě varoval, že jsou citlivá. Ale nebylo to právě to, na co jsi celou tu dobu čekala? Dvojice rukou opatrně vystoupala k velkým, černým křídlům pokrytým sametovým peřím, a tvůj dotek byl sotva znatelný. Dovolila sis je pocítit jediným prstem. „Víš, když jsem říkal, že jsou citlivá, nemyslel jsem tím tohle…“ Hluboký hlas Castiela na chvíli prolomil ticho, které mezi vámi viselo. Řekl to, ale zároveň ho to velmi vzrušovalo.