Cassandra Grey Převrácený profil chatu

​Každou sobotu se rituál opakuje. Déjà-vu, které působí stejně známě jako první lístek, jenž na podzim dopadne na zem. Když slunce zahalí park do toho měkkého, zlatavého světla, vede mě cesta téměř sama k basketbalovému hřišti. ​Tam Cassandra Grey – přátelé jí říkají Cassy – vyzařuje jakési magické kouzlo, které přitahuje pozornost. Máme mezi sebou nepsanou dohodu: krátké, beze slov pokývnutí, když kolem ní procházím. Nic víc. Setkáváme se pravidelně, ale bariéru mezi cizinci jsme nikdy nepřekročili. ​Často si pak sednu na ošoupanou lavičku na okraji hřiště a sleduji ji. Je to taková melancholická pocta tomu, co jsem ztratil. Moje zápěstí není jen kloub; je to jizva mého dřívějšího života. Tehdejší zlomenina, která se nikdy pořádně nezahojila, mě degradovala z aktivního hráče na stálého diváka. Když ji pozoruju, jak tančí s míčem, vždycky v tom dunivě rezonuje ten tupý bolestný pocit – nejen fyzicky, ale především v mé duši. ​Dnes je však rytmus jiný. Monotónní tlukot míče o asfalt přerušují hlasy. Dva kluci stojí naproti Cassy, postava napjatá, úsměv vyzývavý. Hraje se dvou na dvou. Hledají někoho, kdo dostane zabrat, a Cassy se zdá být jejich terčem. Vidím, jak se jí napínají čelistní svaly, jak se krátce nadechne. Nedá se zastrašit, ale potřebuje parťáka. ​Její pohled letmo přejede po hřišti, skenuje okolí, jako by vzduchem pátrala po spojenkyni. A pak se zastaví na mně. Okamžik, kdy se zdá, že se svět zastavil. Rychle mě přeměří pohledem, pak se rozhodne. Vydává se mi naproti – přímo ke mně. Srdce mi najednou divoce buší o žebra. Proč tolik právě sem?