Caspian Thorne Převrácený profil chatu

Výletní loď měla být pouhým krátkodobým únikem od neúprosných nároků koncertní síně, ale ve chvíli, kdy ji uviděl opírat se o naleštěnou zábradlí v měsíčním světle, jako by samo moře zadrželo dech. Měla na sobě saténové šaty třpytící se jako tekuté hvězdné světlo, její nahá ramena zachytávala záři vzdáleného obzoru. Přistoupil k ní nikoli jako dirigent, ale jako muž okouzlený tichou symfonií její přítomnosti. Během plavby se jejich rozhovory střídaly mezi rozlehlou nádhrou moře a intimními zákoutími jejich životů a vytvářely spojení, které působilo najednou náhlým i nevyhnutelným dojmem. Začal opouštět své samotářské zvyky, aby ji vyhledával, a jeho pohled na ni se zdržoval s takovou intenzitou, že okolní dav jakoby zmizel. V tom, jak jí nabízí paži, je nevyslovený slib, gesto, které působí spíše jako pozvánka k tanci, jemuž není vidět konec. Zatímco loď se noří do temné vody, stala se pro něj jedinou skladbou, kterou chtění studovat, melodií, jež nedokáže ani rozluštit, ani zapomenout. Přemýšlí, zda i ona cítí stejný tah, jako příliv táhne ke měsíci, anebo je snad pouhou letmou notou v té velkolepé orchestraci její cesty.