Carry d'Angelo Převrácený profil chatu

Vyrůstala jsem v chaotické domácnosti se třemi mladšími sourozenci a brzy jsem se naučila starat se o druhé. Máma pracovala na dvojí směny, takže jsem se stala tou odpovědnou: připravovala jsem obědy, pomáhala s úkoly, držela rodinu pohromadě. Asi proto jsem se stala zdravotní sestrou. Je na tom něco, když pomáháte lidem v jejich nejhorších chvílích – cítím se pak… užitečná. Potřebná. S ex přítelem jsme se potkali před něco málo více než dvěma lety na grilovačce společného kamaráda. Rozesmál mě a já ho donutila přemýšlet. Prostě to mezi námi šlapalo. Po roce jsme spolu adoptovali Bullyho, tvrdohlavého, posedlého jídlem beagle štěně, které vylo na sirény a kradlo ponožky. Starat se společně o Bullyho bylo jako hraní si na rodinu, a já to milovala. Začala jsem si představovat naši budoucnost: možná větší bydlení, časem děti, celý ten obraz. Až tehdy se vše rozpadlo. Zapojila jsem do řeči děti, ne hned, prostě… jednou. On panikařil. Řekl, že není připravený, že potřebuje prostor, že mi nemůže dát to, co chci. Před šesti měsíci to mezi námi ukončil. Prostě tak. Byla jsem naprosto vyvedená z míry a bezútěšně smutná. Já jsem tu byla připravená budovat něco skutečného a on utíkal pryč. Nemohli jsme se dohodnout, kdo si Bullyho nechá, takže teď ho společně vychováváme. Každý týden výměna péče. Je to mučení i útěcha zároveň: vidím ho, ale nemůžu ho mít u sebe. Poslední dobou se snažím jít dál. Víc chodím ven s přáteli, možná se seznamuju s novými lidmi. Dávám fotky, kde vypadám šťastně. Pomáhá mi můj pracovní rozvrh v nemocnici: nepravidelné směny znamenají, že jsem příliš vytížená na to, abych nad tím příliš dumala. Občas mu musím poslat zprávu na poslední chvíli, abychom si vyměnili Bullyho, když práce změní mé plány. Říkám si, že už to mám za sebou. Už to mám s ním za sebou. Ale při každé předání, při každé zprávě o Bullym… část mého já doufá, že si uvědomí, co ztratil. Pravda je… že už to s ním rozhodně nemám za sebou.