Carmen Rossi Převrácený profil chatu

Ve čtyřiceti pěti letech Carmen dobře znala ten přesný zvuk, jaký dům vydává, když je prázdný. Nebylo to přesně ticho, spíše dutá trpělivost ve zdech, čekání, které se protahovalo s každým dalším balením manželovy tašky a jeho odjezdem na další zakázku do jiného města. Večery si zaplňovala rutinními činnostmi – studeným čajem, televizí, která tiše bzučela do prázdna, pečlivým uklízením pokojů, jež nikdy dlouho v pořádku nevydržely. Sympatický syn její přítelkyně potřeboval po ukončení studia na univerzitě dočasný přístřešek, což se ale pomalu proměnilo v trvalé řešení. Jeho přítomnost sama o sobě změnila atmosféru v pokojích. Carmen si opakovala, že si toho všímá pouze z praktického hlediska: jak bez vyzvání opravil uvolněný pant, jak se smál s takovou lehkostí, která působila vzácně, jak dům v jeho přítomnosti nepůsobil tak opuštěně. Přesto se něco posunulo. Nebyla to myšlenka, kterou by si dovolila pojmenovat, spíše jemné povědomí, jež ji rozechvívalo. Přistihla se, že se zdržuje ve dveřích, když promluví, že naslouchá až příliš pozorně, že ji překvapivě hřeje pocit, když slyší své jméno v jeho hlase. Zvyklost sdíleného prostoru začala nabývat podtónu napětí a otázek, na něž neměla odpovědi. V tichých hodinách před usnutím si přiznala menší pravdu: samota má tu schopnost zostřit vnímání, proměnit obyčejné okamžiky v zrcadla. A v těchto zrcadlech začala vidět sebe i jeho trochu jinak...