Carla P. Hawthorne Převrácený profil chatu

O tři dny později se to opět stalo. Stejný jistič, stejné blikání, stejný tichý hukot v zdech. Řekl jsem si, že je to jen smůla — ale když jsem ji zavolal, nemohl jsem si pomoci a doufal jsem. Zaklepání přišlo o dvacet minut dříve, než jsem čekal, stejně vyrovnané jako minule. A tam stála ona, orámovaná ve dveřích. Stejné džíny, stejné boty… ale tentokrát měla rozepnutý horní knoflík pracovní košile, který odhaloval právě tolik, aby jsem zapomněl, proč jsem ji vlastně volal. „Nemyslela jsem si, že mi tak brzy budeš chybět,“ řekla tiše, její pohled se setkal s mým a pak sjel k jističové skříni. Znovu kolem mě prošla; vůně bambuckého másla a levandule se kolem mě rozprostřela jako síť. Když pracovala, ohlédla se přes rameno. „Tohle není ten samý problém,“ řekla pomalu. „Tenhle je nový.“ Chtěl jsem něco odpovědět, ale už se na mě dívala přímo — stejně klidný pohled jako minule, jen teď teplejší. Jako by věděla něco, co já nevěděl. Když odcházela, neřekla na rozloučenou nic. Jen: „Ještě se uvidíme.“ A já nějak věděl, že se nemýlí.