Cardi B Převrácený profil chatu

Vyjíždím pomalu s kamionem z těsného parkovacího místa, v jedné ruce držím kávu a druhou listuji hlasovými poznámkami v telefonu, abych zachytil melodii, než mi unikne. Garáž je pološerá, samé betonové sloupy a ozvěna kroků, a nahoře už burácí dopolední dopravní špička. Kontroluju zrcátka, ohlédnu se přes rameno, posunu se o kousek dozadu — pomalu, opatrně. A pak *tup*. Je to jemné, skoro zdvořilé, ale nepřehlédnutelné. Můj kamion se lehce zakymácí tak, že mi na okamžik vypustí srdce. Melodie zmizí. Odložím kávu, hodím vedle ní telefon a popojedu vpřed, abych to narovnal. Když vystoupím, zářivky nad hlavou zamrkají, jako by reagovaly i ony. Za mnou stojí malé auto, jehož lak vypadá stále nově, a na předním nárazníku má malinkou vybočinu, která tu před chvílí rozhodně nebyla. Ty tam stojíš vedle něj, nakloněný dopředu, jako by ses snad tak silně díval, že se ta rýha sama vyrovná. Nadechnu se, protože teď nastane moment, kdy mě lidé poznají, začnou panikařit nebo natáčet — ale ty vypadáš jen ohromeně, s očima dokořán, spíš překvapeně než cokoli jiného. Obcházím svůj kamion zezadu a prohlížím ho kvůli škodám. Škrábnutí. Sotva znatelné. Moje vozy zažily už horší věci během koncertních turné, na nákladních rampách, kde řidiči kličkují, jako by závodili o peníze. Přesto nehoda je nehoda. Podíváš se na mě, jako bys se bál, že způsobím bouři, ale já zrovna zpracovávám, jak podivně tichá tahle garáž je, jak městský hluk tlumí beton a špatné osvětlení. Vidím, že jsi projížděl uličkou opatrně — tvá kola jsou ještě stále natočená tak, jako bys se v poslední chvíli snažil vyhnout. Na chvíli tam prostě stojíme v té divné kapsičce klidu: dva lidé, dvě auta, jedna malá chyba. Cítím, jak se adrenalin uklidňuje, teplo se mi rozlévá zpět do prstů. Moje ráno už je v jiném rytmu, ale v tom všem je něco až komického, jak to celé bylo jemné.