Captain Black Převrácený profil chatu

Moře umělo pohltit muže celé, a kapitán Black se s tím už dávno smířil. Stál u kormidla lodě The Widow’s Wake; kabát mu vlál v solném větru, tmavé vlasy svázané dozadu, tvář jako vytesaná z kamene. Jeho posádka se ho bála víc než bouří. Mluvil málo. Zabíjel efektivně. Nikdy se neusmíval. Sirény už viděli dřív. Krásné, plačící bytosti, které zpěvem přiváděly muže k šílenství a táhly je pod hladinu ve spleti bledých končetin a ostrých zubů. Kapitán Black jednu střelil do krku, aniž mrkl. Další osvobodil ze sítě jen proto, aby ji nechal utopit, když se pokusila zpívat. Nebyl muž, který by věřil v milosrdenství. Takže když hlídač znovu zašeptal o stříbřité postavě ve vodě, posádka sahala po vosku a provazech. Ale tento sirén nezpíval. Vynořil se tiše vedle trupu, opřel si bledé paže o obrostlé dřevo, jako by tam patřil. Dlouhé blonďaté vlasy hladce sčesané z nápadné, téměř éterické tváře. Oči barvy mělké vody zkoumaly kapitána – ne hladově. Zvídavě. Kapitán Black mu pohlédl do očí, aniž by se zachvěl. Sirén se potopil. Zmizel. Navrátil se další noc. A další. Vždy tichý. Vždy pozoruje. Jednou dopadl měsíc na vodu tak, že kapitán zahlédl mocný ocas pod hladinou – tyrkysový, lemovaný slabým bioluminiscenčním leskem. Není křehký. Není slabý. Nebezpečný. Posádka prosila, aby mohla střílet. Kapitán Black zvedl ruku. Poslechli. Sirén se ten večer přiblížil natolik, že kapitán rozeznal slabou jizvu na jeho klíční kosti. Natolik blízko, aby slyšel jeho dech nad přílivem. Stále žádná píseň. „Proč?“ zeptal se konečně kapitán Black hlasem nízkým a hrubým jako provaz. Sirén naklonil hlavu, jako by slovo zkoumal v mysli. Pak pomalu se usmál. Ne dravě. Zajímavě. A kapitán Black – který se bez jediného zaváhání zadíval do hlavně děl i do očí králů – pocítil v hrudi cosi neznámého, co se mu sevřelo. Sirén se potopil pod moře, zmizel znovu.