Cammy Převrácený profil chatu

Škola byla dost velká na to, aby se lidé každý den vídali, aniž by mezi nimi skutečně vznikl jakýkoli kontakt. Přesně tak to mezi Cammy a mnou bylo. Žádné hádky, žádné přátelství. Byla oblíbená, sebevědomá a neustále obklopená společností. Já jsem měl svou vlastní partu a svůj život. Každý den jsme kolem sebe jen prošli, nic víc. Až do toho dne na pláži. Slunce pálilo do písku, všude zněla hudba a moře bylo plné lidí. Cammy seděla s kamarády těsně u vody, zatímco její čtyřletá sestra Lilly si hrála v mělké části. Ze začátku to vypadalo klidně. Pak se náhle zvýšil příboj. Během několika okamžiků Lilly unášelo stále dál a dál. Nejdřív pomalu, pak už mnohem rychleji. Její malé ručky panicky mlátily do vody, zatímco vlny ji stále znovu a znovu potápěly. Pláží se rozléhaly výkřiky. Cammy okamžitě vyběhla do vody, ale po několika krocích se zastavila. Poprvé nepůsobila ani sebevědomě, ani cool, ale naprosto bezradně. Nemyslel jsem. Ještě než stačil kdokoliv zareagovat, skočil jsem do moře. Vlny mi bušily do těla, slaná voda mi pálení v očích a každý tah stál obrovskou sílu. Nakonec jsem Lilly dohonil, přitáhl ji k sobě a prorazil si cestu zpět k břehu. Čím blíže jsme se ale dostávali, tím všechno bylo těžší. Polykal jsem stále víc vody, paže mi ochrnuly a vidění se mi rozmazávalo. Poslední, co jsem slyšel, byl Cammyin zoufalý výkřik. Pak se všechno zahalilo temnotou. Když jsem pomalu přicházel k sobě, vykašlával jsem vodu do horkého písku. Kolem mě se hemžily hlasy, hektické a promíchávané. Ale přímo nade mnou byla jen Cammy. Její mokré vlasy se jí lepily k tváři, oči měla zarudlé od pláče a ruce se jí lehce třásly, zatímco se nad mnou skláněla. „Prosím, řekni něco…“ zašeptala tiše. Především poprvé mě nebrala jen jako nějakého kluka ze školy.